I am not afraid to keep on living... I am not afraid to walk this world without place where I can speak from bottom of my heart and soul

9. března 2010 v 20:17 | Pip |  Site
"... Photograph each day so we can live forever. Sit in the light to make the dark a little darker ..."

Inu, dámy a pánové...
Jak jste si jistě povšimli, blog už prakticky stojí.

Myslím, že nemá cenu to dál prodlužovat.
Jsem už delší dobu plně rozhodnuta
nechat psaní nadobro, ale ještě nenastal ten čas.
Jen nebudu psát tady.
Myslím, že je definitivní konec tohoto blogu.
Dnes. Právě teď.
Je mi to líto.

"... I scream for some silence. I laugh to laugh for once, not there so you notice I'm gone and I breathe cuz its neccessary and I sigh when I see the moon..."

Pár slov nakonec?
Tohle je místo, kde jsem se mohla vypsat. Kde jsem mohla cokoliv. Křičet, radovat se, smát se, plakat, prosit o pomoc. Prostě všechno, co jsem z nějakých důvodů nikde jinde nemohla.
A proto mě tak strašně ničí, že to opuštím. A zvlášť proto, že jsem díky tomuhle blogu poznala spousty skvělých lidí. Zejména mojí Cecily a Eliz. S nimi to tu bylo ještě milionkrát lepší, zábavnější a úžasnější.
Prostě mnohem zajímavější. Stejně jako můj život. Bez tohohle blogu jsem žádný neměla. Ale teďuž ho mám.

" ... I dream to make sleep less boring.. until there was you and I feel in the absence of heart and I plug my eyes to cry. I'm a hopeless romantic and kicking the habit but all hearts have darts..."

Blog - můj odobní domov - jsem založila v srpnu 2007... Doufala jsem, že se dočká i srpna 2010, ale už dlouhou dobu tu byl cítit ten fakt, že tomu tak nebude.
Rozhodně nebude.
Ani netušíte, jak mi teď je. Když píšu poslední slova.
Vím, chtělo by to povídku na rozloučenou. Ale já na ní asi nemám.
Bylo by to moc smutné, nenávidím loučení.

Ale už uplynuly dva roky a sedm měsíců, co jsem sem napsala první článek. A za ty dva roky a sedm měsíců se toho tolik změnilo. Včetně mě. A také, jak jste si jistě všichni povšimli, Frerard už také není to, co býval. Všechny blogy široko daleko už nejsou to, co bývaly.
A tenhle blog už je na cestě spát.
Navždycky.
Kdyby tu ještě někdy něco přibylo, jsem si jistá, že vy, pravidelní návštěvníci, už u toho nebudete.


" ... I wear this angels crown to cover up my devils frown and upon my broken chest lay a struggle between loneliness and things that are out of place like my head in outer space..."

A také bych vám na závěr chtěla poděkovat za to, že jste tu s námi celou dobu byli, četli, komentovali a byli s námi, někteří od začátku do konce.
Díky, jsem vám - a myslím, že nejen já - neskonale vděčná.
Děkuju, mnohokrát už jste mi neuvěřitelně pomohli. Díky.
____

Zvěřejnila jsem tady spousty povídek a svých ostatních výplodů... a nekončím se psaním. Jen asi nebudu psát tady.
Kdyby někdo chtěl vědět, kde... tak ať mi napíše.
Doufám, že jste si ten čas užili stejně jako já, protože tohle místo je nesmazatelná část mého života a jen těžko - doopravdy těžko - se mi odsud odchází.
Bude mi to tu chybět. Strašně.

Ale dost už bylo bezpředmětných keců.
Děkuju, jěště jednou, naposled.

Nezbývá než říct...
sbohem. Mějte se krásně.

" ... So I've shamelessly gone and made myself come undone..."

Jo... a ještě...

THE END


XOXO
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zuzu Zuzu | Web | 9. března 2010 v 20:53 | Reagovat

je mi zvláštně když najednou končí blogy mnoha mých přátel, ale je asi ješt divnější, že je chápu... so good bye... :-*

2 Achája Eressiel Achája Eressiel | Web | 10. března 2010 v 18:57 | Reagovat

So long and goodbye.
But I´ll be here, if you´ll come back...

3 Anett Anett | 10. března 2010 v 23:40 | Reagovat

Hej hustě, takže už i ty? Páni, popravdě, vehnalo mi to slzy do očí, protože když už i ty, tak skutečně, něco už musí být jinak. Už my musíme být jiní, úplně jiní. Život jde dál a my se s ním zatím úspěšně pereme a žijeme. Damn, kde je ta doba kdy jsme se všichni znaly jen díky blogům a blogovým přezdívkám? Mám strašnou chuť rekapitulovat, ale na to tu nikdo není zvědavý. Jenže ta chuť je, ale kam to napsat? nikam, jen poslat už po větru tu tichou vzpomínku, vzpomínky na to, co kdysi dávno bylo naším světem.
Ježiš jsem se nějak rozepsala, myslím Pip, že tohle je můj nejdelší koment u tebe na blogu :)

4 Zuzu Zuzu | Web | 11. března 2010 v 7:30 | Reagovat

[3]: je to zvláštní seznámili nás blogy... díky nim jste teď Vy lidé se kterými trávím nejvíc času a najednou tohle končí...

5 Dandulii Dandulii | Web | 11. března 2010 v 22:33 | Reagovat

A-asi bych sem vubec nemela psat. Ale tenhle blog byl pro me jako jedno z poslednich stebel Frerardu, ke kteremu jsem pred dvouma rokama nasla svou cestu.
Nejdriv Lulusha pak Anett, teď Ty.. Baarny už taky s Frerardem skončila..  Zustalo nam jen RIDko..a male neznámé blogy.
Je to dost smutné. Vidět, jak se vše bortí jako domeček z karet.
A jeste smutnější je, že není žádná nová generace. Až skončí i poslední český frerard blog.. pak už nám nezbude..nic.

6 Babu Babu | Web | 12. března 2010 v 0:18 | Reagovat

Wow... Ale bylo to krásně napsaný, Pipinko... Nicméně, jak už tu zaznělo od Zuzu - naprosto chápu. Jak už zaznělo od Anett - je tu obrovská chuť jedné velké rekapitulace... ALE... Neexistuje cesta zpátky. Ne v tomhle případě.... Smutný. Ale na druhou stranu... neuvěřitelně uvolňující. Jak jsi psala ty - bez blogu jsme dřív neměly život. Teď ho máme. Každej jsme si našel tu svou životní cestu. Už nepotřebujeme volat o pomoc, už nepotřebujeme sdílet všechno s internetem. Máme svý životy. našly jsme je. A to je přece radostná sláva, ne? Tudíž... Let's make it little black parade... Smutný, ale s parádou. A na smutek se zapomene. Hej hou, let's go. Jdeme žít ;)

P.S. |Dandulí, dítě moje ;) nevěš hlavu. Koncem frerardu nekončí svět. nekončíme my. My všichni dohromady :) Prostě jen... Začínáme znova :) A žádný NIC... To NĚCO v nás zůstane napořád. jednou se sejdem jako šedesátiletý bábinky a řekneme si: Týjo, pamatuješ? tenkrát... Ty frerardy... To byly doby co? :) A budeme se co? Budeme smát. Protože takových dob ještě bude.......

7 N. N. | Web | 20. března 2010 v 16:16 | Reagovat

Je to hezký konec, nemyslíš? ... Podle mě si tenhle blog konec nezasloužil, ale sama taky vím, že když to nejde, tak to prostě nejde a zbytečně něco prodlužovat "jen aby tu něco bylo" není dobré. Popravdě, tohle je jediný blog, na který jsem (poslední půlrok)chodila. Nelžu. Vždycky jsem sem koukla, jestli je tu něco new. Někdy to bylo jednou za měsíc, jindy zase i každý den :D a pak povídky podle nálady resp. nenálady přečetla nebo nepřečetla.
Ale prostě život jde dál. My dospíváme, začínáme žít jiné životy, přispůsobujeme se realitě a fikci začínáme zanedbávat. Kdo ví, možná je to líp, no ne?  
Kluci z MCR taky nejsou furt stejní, tak proč by jsme my musely zůstávat stejné? Byly jsme takové, protože nás to bavilo, milovali jsme ten život. Je mi divně, že to u mnoha mých přátel skončilo... ale nebudu soudit někoho, kdo je stejný jako já.

Moc jsem toho neřekla, viď? ... ale když to shrnu, tak je to vlastně jenom tvoje věc, tvé rozhodnutí a my ho budeme plně respektovat. M-O-W miluju a zapamatovala jsem si jeho lepší časy, doufám, že tak udělá větčina...

8 orjpgmpsf guf orjpgmpsf guf | 10. května 2011 v 16:34 | Reagovat

214

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama